Narativ je komunita, skupina odborníkov a nadšencov, ktorých spája základné východisko nazerania na sociálne, spoločenské a psychologické fenomény a zámer šíriť postmodernú prax v Českej Republike a na Slovensku. Slovo Narativ vám môže pripomínať naratívnu terapiu, ale odkazuje skôr na vyprávanie príbehov, ktoré je zásadné pre všetky prístupy, ktoré sú zahrňované do postmodernej rodiny. Narativ ako komunita výrazne pomáha vytvárať hierarchicky neformálny mimoinštitucionálny priestor pre stretnutia kolegov so sociálne zameranou praxou, stretnutia s klientmi a autormi kníh prekladaných do našich jazykov, organizovať vzdelávacie podujatia, workshopy.
Mala som nedávno, na jar roku 2016, možnosť byť chvíľu jej súčasťou, čerpať a spoluvytvárať diskusie na témy pomoci ľuďmi v psychoterapii, školstve a sociálnej praxi. Dojmy z toho sú ešte stále pre mňa motivujúce.
Portál Narativ.cz je určený pre šírenie poznatkov o narativite, naratívnej psychoterapii, kvalitatívnom výskume a kolaboratívnom prístupe, rôznych praktickych uplatneniach sociálne konštrukcionistických východísk. Ale najmä príbehy. Príbehy a príbehy…
JAK JSEM SE SEZNÁMIL S NARATIVNÍ TERAPIÍ A CO TO PRO MĚ ZNAMENALO?
Upútal ma nedávno seriál, Ktorý Narativ na stránke prezentuje pod názvom: „Jak jsem se seznámil s narativní terapií a co to pro mě znamenalo?“
V prvom diely oslovili pre príspevok českú legendu na poli naratívne-terapeutickom – Vráťu Srnad-a. V druhom diele priniesli príbeh Davida Skorunky, významného českého psychiatra a psychoterapeuta, ktorý je akreditovaným rodinným terapeutom (SOFT) a aktívne se podieľa na rozvoji tejto terapie v ČR, vyučuje na Karlovej univerzite na Katedre Sociálnej medicíny a na Masarykovej univerzite na Katedre psychológie.
Hodnotné čítanie je verejnosti dostupná dizertačná práca Davida Skorunky s názvom Narativní přístup v psychoterapii: pohled psychoterapeuta a klienta.
David Skorunka vyštudoval medicínu a napokon sa ako psychiater stal postmoderným psychoterapeutom a prispel k narušeniu prevládajúcej tendencie k objektivizujúcemu prístupu v práci s ľuďmi v zdravotníctve. Pre prácu s duševnými ťažkosťami na rozdiel od zlomeniny kosti totiž dávať fenomény do nehybnej dlahy ich rozpusteniu nepomáha. Alebo?
DAVID SKORUNKA: SPLETITÁ CESTA K NARATIVITE
„Popis osobního vývoje zájmu o narativitu a narativní přístup v psychoterapii lze těžko začít jinak než vyprávěním. To ale musím zpět na začátek, tedy pokud jsem schopen říci, kde a kdy vyprávění začíná. Zdálo by se, že to je samozřejmé, ale u vyprávění nikdy nevíte. Začátek může být kdekoli a kdykoli. O konci ani nemluvě. Záleží totiž na tom, kdo v toku událostí určí počátek a konec.
Pro jakýkoli příběh je důležitá zápletka. A nemusí být jen jedna. Aniž bych usiloval o historickou přesnost, napadá mě několik okolností anebo momentů, které můj zájem o narativitu mohly ovlivnit. Jako dítě jsem hodně četl, což nelze považovat za kdovíjak záslužný čin. Vyrůstal jsem totiž obklopen knihami v době, kdy četba představovala v porovnání se současností jednu z mála možností, jak se zabavit. Zprvu převažovaly pohádky, ale také rozmanité báje, mýty a dobrodružné příběhy. S dospíváním postupně přibývali romány a povídky, které měli z nějakého záhadného důvodu často něco společného: zápletky hrdinů se odehrávali v rovině mezilidských vztahů. To samé pak o něco později platilo i pro filmy, jež v určité době vytlačily četbu z centra mého zájmu.
Ve světle těchto determinujících faktorů je možné pozdější volbu studia medicíny považovat za scestí. Ale ani mezi množstvím poznatků z přírodních věd a preklinických oborů se nešlo před příběhy natrvalo skrýt. Spolu s několika spolužáky jsme si přibližně v půlce studia díky některým pacientům začali uvědomovat, že životní příběh je důležitým kontextem jejich stonání. Jestli by v některých případech nebylo na místě se o tento kontext a pacientovo vyprávění více zajímat, domýšleli jsme se. Zato vyučující lékaři většinou ve vyprávění nic významného neshledávali. Mnozí ani nebrali v potaz, že nemoc není pro pacienty totéž co pro ně, lékaře. Rutinní vyšetření, diferenciálně diagnostická úvaha, medikace nebo operační zákrok. Kdepak, pro člověka, který onemocní, jde o náročnou situaci představující narušení dosavadního průběhu života, plánů a potřeb. Však také v této souvislosti někteří odborníci hovoří o narativním narušení (narrative disruption). Dnes s odstupem času lépe chápu okolnosti a důvody tohoto tzv. nuceného výseku v lékařově vnímání. Přesto mě profesní i životní okolnosti spíše utvrdily v tom, že u mnoha onemocnění, zvláště těch s dlouhodobým průběhem, musí být životní kontext v zorném poli lékaře. Má-li tedy být zároveň terapeutem. To neznamená hledání nějakých tajemných souvislostí. Spíše jde o společné pátrání, v čem mohou zápletky životního příběhu bránit v uzdravení nebo alespoň ve změně k lepšímu. A také o hledání možných zdrojů v kontextu pacientova života, díky kterým by mohl žít smysluplně a přiměřeně spokojeně, i když úplné uzdravení či vymizení symptomů není možné. Nejde o lehké cíle, kterých lze vždy snadno dosáhnout.
S takovými postoji a názory jsem pochopitelně nemohl skončit jinde, než na psychiatrii. Počátky specializace v tomto oboru jsem absolvoval souběžně s výcvikem v rodinné terapii v libereckém Středisku komplexní terapie psychosomatických chorob. A právě tam jsem se setkal s pojmem narativní terapie a s dánským terapeutem, dětským psychiatrem Torbenem Marnerem. V té době se mi také dostala do ruky kniha Narrative Means to Therapeutic Ends od Michaela Whitea a Davida Epstona. Jejich teoretická východiska a kritická reflexe utváření poznání nepříjemně korespondovala s mými zkušenostmi z medicíny a s vlastní obtížnou adaptací na dominující, jednostranný pohled psychiatrie na problematiku duševního zdraví a nemoci. Alespoň jsem si tehdy díky četbě nepřipadal jako osamělý heretik trpící poruchou s bludy. Jiný úhel pohledu na rozličná trápení, ukázky tvořivých způsobů práce vycházejících z narativní metafory a na několik let dopředu jsem měl o další vzdělávání postaráno. Literární setkání postupně doplnila i osobní seznámení s některými představiteli narativní terapie a rozmanité zkušenosti s jejími praktickými podobami.
V průběhu času se počáteční, až nekritické, nadšení proměnilo ve střízlivější postoj. Samozřejmě k tomu přispěly i nezdary v klinické praxi, které mě přiměly k úvahám nad aplikací některých narativních „intervencí“ i nad limity narativní terapie. V posunu ke komplexnějšímu chápání narativity v psychoterapii mi pomohlo seznámení se dvěma osobnostmi české a zahraniční narativní scény: s prof. Johnem McLeodem z University of Abertay ve skotském Dundee a s prof. Ivo Čermákem z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Zatímco prof. Čermáka lze při troše štěstí v Brně potkat, za prof. McLeodem je nutné se vypravit do světa. Jeho příspěvek do diskuse o narativitě v psychoterapii v podobě různých textů patří k tomu nejlepšímu, co je na toto téma k dispozici. Škoda, že jeho návštěvě Čech zatím bránily různé nepříznivé okolnosti. Zprostředkované seznámení je možné alespoň díky jeho čtivým publikacím nejen o narativitě, ale i o metodách výzkumu v psychoterapii, zejména těch kvalitativních, a dalších tématech. Třeba se pro někoho četba některé z publikací Johna McLeoda stane také novým začátkem. Anebo tím podnětem k zájmu o narativitu může být něco zcela jiného. Nejsou to jen odborné texty, ale i zážitky všedního dne, setkávání s lidmi, postřehy z cest, co může ovlivnit a v mém případě rozhodně ovlivňuje mé uvažování o narativitě i o vlastním životním příběhu. O tom, jak a do jaké míry mohu jeho obsah, zápletky a vývoj ovlivňovat sám a co je naopak důsledkem souhry okolností, náhody, nebo působení mě neznámých sil. Snad nejlépe tuto dvojznačnost života vystihuje jedna z filmových postav, když říká? „Život si tvoří každý sám, z toho, co mu bylo dáno.“ “
(Článok je autorstvom Davida Skorunky a Narativ, v originály ho nájdete na portály Narativ.cz.)
SOCIÁLNY KONŠTRUKCIONIZMUS A PSYCHOTERAPIA
Prečítajte si aj ďalší hodnotný článok Davida Skurunku. Dozviete sa niečo o sociálnom konštrukcionizme, jeho východiskách, z ktorých čerpajú mnohí rodinní terapeuti a terapeutky.
V úvode autor predkladá pohľad na proces sociálneho konštruovania reality, poznania. Do pozornosti kladie neužitočnosť prevažujúcej perspektívy deficitov- sústredenia sa na ťažkosti, symptómy a diagnózy. Na úkor toho podporuje sociály konštrukcionizmus aplikovaný do terapie ako aj výskumu.
Skorunka 2009_Socialni_konstrukcionismus_a_psychoterapie
